Asi tomu děti nebudete věřit, ale opravdu se stává, že je člověk pohřben zaživa. Ano, může se to stát i vám, ale nebojte se, není to příliš časté. Dojde k tomu když člověk upadne do tak zvané katalepsie, tedy navenek nevykazuje známky života a okolí jej považuje za zesnulého.

    Ani si neumím představit tu hrůzu, když se takový domnělý nebožtík probudí v rakvi, marně se snaží odklopit víko zasypané hlínou, až konečně smrt udušením přijde jako vysvobození. A to je ještě ten lepší případ. Existují formy katalepsie, kdy nebožák vše vnímá, ale nemůže promluvit, nemůže se pohnout, a nemůže dát ani jinak najevo, že je naživu. Jen vyděšen sleduje, jak jej pokládají na máry, jak je ukládán do rakve, jak pozůstalí pláčou, a víko rakve se zavírá, až nakonec ubožák slyší jen dopadající hlínu. Jsou ovšem případy, kdy se nebožtík z hrobu vyhrabe a způsobí tak pozůstalým děsivý zážitek když se s nimi opět setká. Ale nemusíte mít strach, děti, při dnes obvyklém pohřbu žehem je mnohdy kataleptik zpopelněn dřív, než procitne, a je tak ušetřen předsmrtných muk. Navíc bdělá forma katalepsie je natolik vzácná, že vás ani nemusí potkat.

    Opravdu jsem vás, děti, nechtěl vystrašit. Chtěl jsem vás jen upozornit, že co mi lidé považujeme za jednu z největších hrůz, je pro zvířátka bohužel velmi obvyklé. To třeba když nějaký ošklivý chlapec si už nechce se zvířátkem hrát, a někde ho prostě pohodí a nestará se co s nebožáčkem bude dál. Jen si představte jak by vám bylo kdyby vás takhle odhodila maminka!

    Takové odhozené zvířátko jen bezmocně leží a nemůže dát najevo, jak je mu smutno a jak se bojí co s ním bude. Jen v duchu prosí, ať si ho všimne nějaký hodný chlapeček nebo holčička, ale nemůže dát nic najevo protože, jak už jsme si říkali, zvířátka se v prostředí cizích lidí nemohou pohybovat ani mluvit. A ještě hůře, musí se chudinky tvářit tak, jak byla vyrobena, takže třeba kašpárek se na vás z příkopu usmívá, ale uvnitř je zoufalý. Představte si, že by vás maminka vyhazovala a vy jste se u toho ještě musely usmívat!

    Takže až někde uvidíte pohozené zvířátko, vezměte si ho k sobě a pěkně se o něj starejte. Martínek má takových zvířátek spoustu. Naposledy našel zajíčka Azuritka pohozeného v poli, když jel na kole z Kolína, ani si netroufám domyslet, jak se tam chuděrka zajíček dostal. Martínek přivezl Azuritka do Prahy, vykoupal ho a když Azuritek uschnul, navoněl jej Živými květy. To je voňavka, kterou má v sobe skleněný trpaslíček a je pro zvířátka lékem na všechny neduhy. Azuritek si pak dlouho povídal s ostatními nalezenečky i dalšími zvířátky o tom, jaké ho potkalo štěstí, že ho Martínek našel.

    Ale nedá mi to, děti, abych se nezmínil o něčem vážnějším. Přemýšleli jste co bude s vašimi zvířátky až umřete? Jistě nechcete, aby skončila někde v popelnici nebo na smetišti. Celý váš život by tedy měl být zaměřen na to, aby o zvířátka bylo po vaší smrti postaráno. Důležité je vychovávat vlastní děti k lásce k nim a doufat, že si pak zvířátka vezmou k sobě. Dobře k tomu poslouží pravidelně předčítané Alíčkovy pohádky.

   Ale teď už se, děti, zavrtejte do peřinek, vezměte si k sobě některého z vašich nalezenečků a doufejte, že se vám v životě nepřihodí nic tak strašného jako jim. Dobrou noc!