Kdysi dávno, velmi dávno, v době kdy jste byly nejenom vy, děti, ale i vaši rodiče ještě na houbách, v jedné daleké zemi žil Martínek řečený Plyštus, to jest Plyšatý. A ten Martínek zřel všechnu nepravost, zhýralost a zvrácenost dětí co si nevážili svých hraček a když se nějaká rozbila, hned chtěli novou. Aj zaplakal jest Plyštus hořce.
A také zřel Martínek výrobce hraček jak, místo aby učili děti svých hraček si vážiti a pěkně se k nim chovati, ještě je v jejich zvrácenostech podporovali, a místo aby jim hračky opravovali, vyráběli stále nové. A začali se kolem Martínka schromažďovat děti, které stejně jako on měly své hračky rády a vždy před spaním si je pěkně uložily kolem sebe do postýlky jako to jistě děláte i vy.
A takto k nim promlouval Martínek: „Amen pravím vám, snáze projde velbloud uchem jehly než se dítě co svého medvídka nepohladí dostane do království plyšového.“ A také pravil: „Kdo má uši slyš! Že nemáte dost hraček malověrní? Vyjměte břevno z oka svého a zřete. Amen pravím vám, ne tucet, ale veletucet pohozených hraček okolo uhlídáte!“ A také jim pravil: „Milujte svého umělohmotného kačírka jako sebe sameho.“
I chodil Martínek dětskými pokojíky a konal zázraky. Mašince vyrobil nové tahadlo, maňáskovi očíčko a gumovému slůněti opravil pískátko. I pravili prodejci: „Ten Martínek zajisté černokněžník jest.“
Jistě vám, moji malí posluchači, nemusím říkat, že se Martínek znelíbíl výrobcům. Ti chtějí prodávat nové hračky a proto jim Martínkova hračková askeze vadila. I domluvili se s jednim ošklivým chlapcem se kterým si nikdo nechtěl hrát, že když jim Martínka vydá, dostane třicet nových gumových myšáků.
A tak se také stalo. Jedné noci, když si Martínek spolu se svými učedníky hrál s dřevěnou mašinkou, vtrhli do jeho pokojíku prodejci. Ošklivý chlapec pohladil plyšovou opičku co jí měl Martínek na kolenou, a to bylo znamení podle kterého prodejci Martínka poznali.
I konal se soud. Obchodní zástupce Martínka vyslechl a pravil: „Neshledávám na tomto chlapečkovi žádnou vinu.“ Ale dav prostopášných dětí co chtějí stále nové a nové hračky volal: „Uposlouchat, uposlouchat, uposlouchat!“
A tak byl Martínek odsouzen ke strašlivé smrti. Přivezli to největší koncertní křídlo které měli, otevřeli víko a Martínka pod něj zavřeli tak, aby měl hlavu úplně u strun. Jenom jedna odvážná holčička so jí Martínek kdysi potkal na cestě na dvorecké letiště, se nad Martínkem slitovala a dala mu ucpávky do uší. Pak ke klavíru zasedl hudebník a začal hrát. Při stupnicích Martínek omdlel poprvé, při prstových cvičeních podruhé a při etudách potřetí. Když hudebník začal hrát první větu Čajkovského klavírního koncertu B moll, ani ucpávky Martínkovi nepomohly a jeho duše se odebrala do Království plyšového.
A co se stalo s tím ošklivým chlapcem? Když uhlídal co způsobil, přejedl se želatinových medvídků a umřel. Jeho duše odešla rovnou do pekla, kde se k němu plyšoví čerti chovali stejně ošklivě jako on ke svým hračkám.
Jaké z toho pro vás, děti, plyne poučení? Važte si svých hraček, nechtějte stále nové, ale milujte ty co máte. Pokud třeba vašemu kašpárkovi upadne hlavička, řekněte mamince ať ji přišije jako to Martínek udělal když ještě bydlel v Libni. A hlavně nikdy, zapřísahám vás, nikdy nehrajte na žádný hudební nástroj, zejména ne na klavír! Jen tak se po smrti dostanete do Království plyšového. O něm si ale povíme zase někdy jindy. Dobrou noc, děti.